Přestože jde o druh keramiky, která lidstvo v různých podobách doprovází už od nepaměti, představuje porcelán vynalezený v Evropě počátkem 18. století zásadní technologický pokrok. Tento tzv. „tvrdý porcelán“ totiž v mnohém přesahuje svůj čínský vzor, jejž měl původně napodobovat. Díky odolnosti vůči teplotním změnám porcelán svou využitelností předčí i sklo, a pro svou jedinečnou chemickou odolnost a mechanickou pevnost tak dnes nalézá široké spektrum využití v nejrozličnějších průmyslových odvětvích.
Od samého počátku se však jednalo o artikl spojený s funkcí dekorace a kulturou stolování. Jako takový se porcelán rozšířil po celém světě a stal se neodmyslitelnou součástí každodenního života.
Druhy keramiky
Prvopočátek keramické výroby dnes neumíme určit. Jedním z nejstarších dochovaných keramickým předmětů na světě je Věstonická venuše datovaná do mladšího paleolitu (28 000–25 000 let př. n. l.). Výroba prvních keramických nádob se pak, podobně jako další řemeslné dovednosti, rozšiřuje s rozvojem neolitického zemědělství. Zásadní mezník pro výrobu keramiky znamenalo použití hrnčířského kruhu, doložené poprvé v 5. tisíciletí př. n. l.
Hrnčířská keramika neboli hrnčina
Hrnčina se vyrábí z hrnčířských nebo cihlářských jílů obsahujících železo, které hmotu zbarvuje do červena. Má pórovitý střep, na který se nanáší ozdobné engoby a glazury. V minulosti se pro dosažení nepropustnosti střepu povrch nádob zakuřoval či tuhoval.
Ukázka hrnčířského zboží
Výrazný rozvoj ve výrobě keramiky zaznamenala Evropa od konce 14. století, kdy se v Itálii začala úspěšně napodobovat maurská fajáns. Zdejší produkce označovaná jako „majolika“, podle ostrova Mallorka, odkud se zboží do Itálie původně dováželo, se pak dále šířilo po Evropě. Centrem výroby italské majoliky bylo tehdy město Faenza, jež dalo vzniknout pojmu „fajáns“ (francouzsky „faïence“), kterým byla označována do Francie dovážená italská keramika.
Pórovina
Dnes tyto pojmy slouží k označování dvou typů keramiky, které řadíme mezi tzv. pórovinu. Majolika je keramika se střepem obvykle zbarveným do červena a malovaným dekorem naneseným přímo olovnato-cíničité krycí glazury. Fajáns se od majoliky liší především v barvě střepu, která bývá šedá, nažloutlá nebo lehce načervenalá. Mezi pórovinu lze zařadit ještě bělninu, která byla vynalezena v 18. století v Anglii. Jde o pórovitou keramiku s bílým či krémovým střepem překrytým transparentní glazurou.
Ukázka výrobků z bělniny
Kamenina vs. keramika
Dalším typem keramického materiálu je kamenina. Vynalezena byla pravděpodobně v Číně, kde předcházela vynálezu měkkého porcelánu. Kamenina má barevný slinutý střep s minimální pórovitostí. Počátky výroby kameniny v Evropě jsou kladeny do Porýní 11. století.
Výrobky z kameniny
Měkký porcelán
Měkký porcelán vynalezený v Číně okolo roku 600 n. l. byl do Evropy pravidelně dovážen z Číny a Japonska již dlouho před vynalezením evropského tvrdého porcelánu. Tento porcelán se vypaluje při teplotách do 1300 °C, je proto křehký a mechanicky i tepelně méně odolný než porcelán, který dnes běžně známe. Ve snaze napodobit asijský vzor byl měkký porcelán vyráběn také ve Francii a v Anglii. Např. francouzská manufaktura v Sèvres vyráběla v 18. století tzv. fritový porcelán, pro nějž se jako tavivo používala frita – granulát podobného složení jako sklo vyrobený prudkým ochlazením taveniny, která byla následně pomleta. Teplota prvního výpalu se pohybovala mezi 1200–1300 °C. Na povrch byla následně nanášena transparentní glazura vypalovaná při nižších teplotách. V Anglii se od konce 18. století dodnes vyrábí tzv. kostní porcelán (anglicky „bone china“), který se připravuje ze směsi plaveného kaolínu, bíle se pálících jílů, kostního popela a živcového písku. Díky přidání popela ze zvířecích kostí je dosaženo výrazné bělosti a průsvitnosti. Teplota výpalu bývá 1200–1280 °C. Kostní porcelán dodnes vyrábí také slavná manufaktura Josiaha Wedgwooda (1730–1795), jenž dal jméno dalším typům britské keramiky napodobující porcelán.
Ukázka východoasijského měkkého porcelánu
Tvrdý porcelán
Výroba tvrdého porcelánu byla vynalezena v saské Míšni roku 1709, odkud se postupně rozšířila do celého světa. Díky své typické, čistě bílé barvě, ale také pro svou tvrdost a chemickou odolnost je porcelán považován za nejušlechtilejší ze všech keramických materiálů. Uvedených vlastností lze však docílit pouze přísným dodržením technologických postupů za využití kvalitních čistých surovin. Tradiční evropský tvrdý porcelán se vyrábí ze směsi kaolinu (50 %), křemene (25 %) a draselného živce (25 %). Během výroby prochází porcelán několika výpaly, přičemž hlavní výpal, na rozdíl od jiných druhů keramiky, probíhá za teploty dosahující 1350 až 1430 ºC. Dojde tak ke slinutí střepové hmoty, jež pak obsahuje minimum pórů a v tenké vrstvě je průsvitná.
Díky čistě bílé barvě střepu se na jeho povrch tradičně nanáší průhledná glazura. Ta má funkci jak estetickou, tak i praktickou. Zvyšuje chemickou odolnost i mechanickou pevnost a činí porcelán nepropustným pro kapaliny. Povrch může být opatřen dekoracemi nanášenými pod či na glazuru.
Dnešní šíře použití porcelánu a podobných keramických hmot je v podstatě neomezená. Díky ušlechtilým vlastnostem bývá porcelán využíván nejen ke stolování či jako dekorace, ale i ve zdravotnictví, automobilovém a elektrotechnickém průmyslu či jako sanitární a laboratorní keramika.
Ukázka tvrdého porcelánu evropského typu
Pokračovat můžete na historii porcelánové výroby zde.
Text: Lucie Kališová, Štěpán Karel Odstrčil, zpracováno v rámci projektu "Ze života porcelánového šálku" pro stejnojmennou výstavu v Městském muzeu Františkovy Lázně. Foto: Václava Simeonová