Evropané po staletí obdivovali porcelán dovážený z dálného východu. „Bílé zlato“, jak se dříve porcelánu přezdívalo, bylo žádaným sběratelským předmětem, a tak se vyplatilo investovat do pokusů o jeho nápodobu. To se podařilo až počátkem 18. století v Sasku, kde byla vynalezena technologie výroby tzv. tvrdého porcelánu. Do Čech se tato technologie dostala až na samém sklonku 18. století, a to díky durynským odborníkům, kteří také propůjčili vzhled nejstarší české porcelánové produkci.
Po celé 19. století pak byl důležitý vzor míšeňské a vídeňské tvorby, která udávala tón výrobě porcelánu ve střední Evropě.
Příběh porcelánu začíná v Číně, kde se již před více než dvěma tisíciletími vyráběla ušlechtilá slinutá keramika s obvykle šedým střepem a zelenou glazurou – tzv. seladon.
Seladonová váza ze 13. století
Snad okolo roku 600 pak díky dalším vylepšením a nálezu vhodnějších surovin došlo k vynálezu keramiky s bílým střepem, kterou dnes nazýváme měkký porcelán. První popis čínské výroby porcelánu nám podává známý benátský kupec Marco Polo ve své knize „Il Milione“ z let 1298/99, jež popisuje jeho cestu do Číny. V tomto díle nalézáme také nejstarší dochované použití slova porcelán. Výrazem „porcellàna“ („porcellino“, deminutiv slova „porco“ čes. prase / něm. Ferkel) se ve středověké italštině označovala Venušina mušle pro její podobnost s ženským přirozením. Význam slova se následně posunul k označování nejrůznějších luxusních a uměleckých předmětů zdobených perletí. Jako takový byl užíván také pro porcelán, jehož glazura svým leskem a průhledností připomínala právě perleť.
Do Evropy se čínský porcelán začal ve větší míře dovážet až s rozvojem zámořského obchodu od 16. století. Po dlouhou dobu zůstával exkluzivním zbožím a žádaným sběratelským artiklem, který nesměl chybět na žádném významnějším šlechtickém sídle. Nepřekvapí proto, že bylo v Evropě vyvíjeno veliké úsilí o nápodobu resp. odhalení tajemství výroby porcelánu. Jedním z úspěchů byl tzv. „Medicejský porcelán“, vynalezený v 70. letech 16. století ve Florencii, který však pro svou technologickou náročnost nebyl ve větší míře produkován. Porcelán se dále imitoval ušlechtilou fajánsí s modro-bílým dekorem, typickým pro dovážené asijské zboží, zakaleným bílým sklem či fritovým porcelánem. Žádný z evropských produktů se však svým vzhledem ani vlastnostmi nerovnal čínské předloze.
Ukázka Böttgerovy kameniny – figurální plastika Augusta II. Silného
Míšeňský porcelán
K zásadnímu průlomu došlo až počátkem 18. století v Drážďanech, kde se na náklady saského kurfiřta a polského krále Augusta II. Silného zabývali technologií výroby porcelánu tři muži – alchymista Johann Friedrich Böttger, kterého si král původně najal pro výrobu zlata, matematik a učenec Ehrenfried Walter von Tschirnhaus a výborný znalec hornictví a metalurgie Gottfried Pabst von Ohain. Po různých neúspěšných pokusech, od kterých si král uprostřed Velké severní války stále ještě sliboval umělou výrobu zlata, ohlásil Böttger roku 1706 první úspěšný výpal „červeného porcelánu“ – dnes známého pod názvem „Böttgerova kamenina“. V následujících letech byly učiněny další zásadní objevy vedoucí k vynálezu porcelánu – 1707 byl popsán proces slinování, 1708 byly provedeny první výpaly za použití kaolínu a roku 1709 vyvinuta glazura. Počátkem roku 1710 tak mohla být zveřejněna zpráva o vynálezu porcelánu a existenci manufaktury, která se ještě v témže roce přestěhovala z Drážďan do Míšně. Zásadním specifikem míšeňského porcelánu byla teplota výpalu dosahující až 1400 °C, díky níž tento „tvrdý porcelán“ vykazoval výrazně lepší mechanické vlastnosti oproti porcelánu čínskému.
Výroba porcelánu od samého počátku vyžadovala dostatek kvalifikovaných sil. Pro udržení exkluzivity produkce však bylo nutné uchovávat technologii v tajnosti. Jednotlivým pracovníkům manufaktury proto byly svěřovány vždy pouze informace o dílčích částech výroby. S postupným zdokonalováním technologie i porcelánové malby však počet zaměstnávaných pracovníků, malířů i modelářů porcelánu rostl, a bylo tak spíše otázkou času, kdy se tajemství – „arkánum“ dostane dál.
Konvice se slaměnkovým dekorem – typický zástupce durynské produkce z konce 18. století, jež byla na počátku vzorem pro rozvíjející se porcelánový průmysl v Čechách.
Vídeňský porcelán
Stalo se tak roku 1718, kdy se rakouské diplomacii v Drážďanech podařilo úplatou získat podrobné informace o výrobě a následně také arkanistu Samuela Stölzela znalého technologie přípravy surovin. Tím byl umožněn vznik druhé evropské manufaktury ve Vídni, která ještě v roce 1718 získala císařské privilegium a pětadvacetiletý monopol na výrobu porcelánu. Počáteční vzhled předmětů byl inspirován východoasijskými a míšeňskými předlohami. V roce 1744 se manufaktura stala majetkem císařského dvora a fungovala až do roku 1864, kdy byla pro dlouhodobou ztrátovost uzavřena. Příčinnou jejího zániku byl příliv levného zboží především z německých Čech, umožněný industrializací porcelánové výroby a rozvíjející se dopravní infrastrukturou.
Pokračovat můžete na Výrobu českého porcelánu.
Text: Lucie Kališová, Štěpán Karel Odstrčil, zpracováno v rámci projektu "Ze života porcelánového šálku" pro stejnojmennou výstavu v Městském muzeu Františkovy Lázně. Foto: Václava Simeonová.