Porcelán je po výpalu na omak hrubší a má matný vzhled. Glazováním se docílí hladkého a lesklého sklovitého povrchu. Kromě estetického účelu, má glazura i praktický účel. Zvyšuje pevnost a chemickou odolnost porcelánu. Složení glazury je podobné složení porcelánové hmoty, glazura je ale bohatší na obsah křemene. Obsahuje přibližně 50% křemene, 25% živce a 25% kaolínu.
Tradiční ruční způsob glazování
Co je glazura?
Glazura je sklovitý povrch porcelánu, který se ovšem od skla liší svou strukturou. Hlavní surovinou je sklotvorná složka – křemen, který při výpalu tvoří taveninu. Neboť křemen taje až při vysokých teplotách (1610 ºC), přidávají se do glazur taviva, která jeho teplotu tání snižují. K tomuto účelu se používají draselné a sodné živce. Třetí složkou glazury je kaolín. Ten se do směsi přidává v surové podobě jako plastická složka. V surové podobě jej ale nelze použít všechen, protože obsahuje velké množství vody, která by při schnutí glazury způsobila odlupování. Potřebné množství se tak dorovnává kaolínem upraveným kalcinací (ohřevem a následně prudkým zchlazením). Takto vypálený a umletý kaolín již neobsahuje tolik vlhkosti. Podle konkrétních požadavků na vlastnosti glazury je dále možné přidat např. vápenaté sloučeniny, které zajistí vyšší lesk a lepší chemickou odolnost, nebo hořečnaté sloučeniny pro snížení teplotní roztažnosti.
Na porcelán se nejčastěji používají vysokotavné transparentní glazury, které nechávají vyniknout bílé barvě porcelánového střepu. Za vysokotavné glazury jsou obecně považovány ty, které mají teplotu tání vyšší než 1200 ºC. Díky vysokému stupni tavení při výpalu spolu střep a glazura reagují, takže dochází k jejich dobrému propojení. Proto u porcelánu obvykle nedochází k trhlinkování nebo odprýskávání glazury.
Podobně jako porcelánová hmota se také glazura připravuje mletím v bubnovém mlýně. Namleté suroviny jsou následně přepouštěny do sběrných míchačů přes vibrační síta a magnety kvůli odstranění nečistot. Tekutá glazura se pak přečerpává do glazovacích strojů nebo do glazovacích van k ručnímu glazování.
Porcelán může být glazovaný nebo tzv. biskvitový, což je porcelán vypálený ostrým výpalem bez glazury.
Před samotným glazováním je přežahnuté předměty třeba očistit od prachových částic. To se provádí pomocí stlačeného vzduchu. Glazuru je pak možné nanášet ručně ponořováním v glazovacích vanách, poléváním, stříkáním, pomocí štětce nebo strojově. Po nanesení glazury se v místech, kde porcelánový předmět během výpalu přijde do kontaktu s podložkou (obvykle spodní strana), musí glazura odstranit, aby nedošlo k nežádoucímu slepení. Stejně tak u předmětů s víčkem, které se vypalují na sobě sestavené, nesmí být v místě kontaktu obou částí žádná glazura. Toho se dosáhne nanesením separační vrstvy, obvykle z parafínu, která se na styčné plochy nanáší ještě před glazováním.
Poloautomatické glazování
Plně automatická glazovací linka
Dále můžete pokračovat na článek o ostrém výpalu zde.
Text: Lucie Kališová, Štěpán Karel Odstrčil, zpracováno v rámci projektu "Ze života porcelánového šálku" pro stejnojmennou výstavu v Městském muzeu Františkovy Lázně. Foto: Václava Simeonová.